ZDRAVOTNICTVÍ MEDICÍNA

LÉKOVÁ POLITIKA
Cílem lékové politiky je zajištění účinných, bezpečných a kvalitních léčiv pro celou populaci v objektivně potřebném množství, za přijatelnou cenu a za sociálně akceptovatelných podmínek. Při určité míře zjednodušení je možné říci, že v České republice vykonává lékovou politiku prostřednictvím dvou klíčových zákonů stát.

Zákon o léčivech stanovuje pravidla, která mají zajišťovat, že se k pacientům

dostanou pouze účinná, bezpečná a kvalitní léčiva. Zákon o veřejném zdravotním pojištění ve spojení s dalšími právními předpisy potom nejenom určuje, které léky budou pacientům uhrazeny z veřejných prostředků, ale také jestli budou cenově regulovány. Pokud jde o zajištění dostatečného množství léků, pak nedávná historie přijímání opatření proti reexportům ukázala, že tato oblast je společná pro oba zákony – zákon o léčivech má ambici kontrolovat pohyb léků z ČR, ale ten je primárně způsoben cenovými rozdíly vůči zahraničí, což je oblast regulovaná zákonem o veřejném zdravotním pojištění.

Léková politika bývá nezřídka předmětem vášnivých diskusí. Když se však podíváme, co se událo v legislativě v právě končícím volebním období, skoro to vypadá, že se jedná o poklidnou oblast veřejného života. Může se jednat i o paradoxní výsledek nesmiřitelných postojů, které většinu změn nakonec zablokovaly.

Pokud odhlédneme od „technických novelizací“ nebo novelizací vyvolaných reformou jiných oblastí veřejného života, tak zákon o léčivech byl v končícím volebním období novelizován pouze třikrát. Dvakrát se jednalo o stručné novelizace zajišťující jednorázový převod 1,7 mld. Kč z účtu SÚKL do státního rozpočtu a odložení povinné elektronické preskripce z 1. 1. 2015 na 1. 1. 2018. Třetí novelizace byla oproti tomu poměrně rozsáhlá. Impulsem k ní byla nutnost uzpůsobit naši legislativu novým pravidlům EU pro klinické hodnocení léčiv, k čemuž se již v zárodku připojila snaha řešit problém, který způsobuje skutečnost, že ceny v ČR patři mezi ty nižší v EU. Z uvedeného důvodu se léky z ČR distribuují do zemí s vyšší cenovou hladinou. V některých případech pak, bohužel, chybí dostatek léků pro pokrytí potřeb českých pacientů.

Projednávání této novely v Parlamentu „přilákalo“ spoustu pozměňovacích návrhů. Jeden z nich měnil zákon o veřejném zdravotním pojištění v souvislosti se stanovením ceny generik a biosimilars. To byla shodou okolností jediná změna v části zákona, která řeší ceny a úhrady léčiv. Cílem bylo kompenzovat rostoucí náklady na centrovou léčbu a vstup nových léků tlakem na snížení cen již zavedených léčivých přípravků.

Navrhovaná úprava nebyla příliš zdařilá a při nejbližší příležitosti si vyžádala opravu. Pokud k výše uvedenému připočteme ještě změny, jež se týkají úhrad za očkování, můžeme krátký přehled o vývoji na poli klíčových zákonů lékové politiky uzavřít.

Lze očekávat, že se témata budou opakovat i v nadcházejícím volebním období. Opatření proti reexportům již sice máme v legislativě ukotvené, nedostalo však ještě příležitost prokázat svoji účinnost. Vzhledem k tomu, že primární příčina, tedy cenový rozdíl, zůstává, je pravděpodobné, že se s problémem úniků léčivých přípravků z ČR budeme potýkat i v budoucnu.

V případě elektronické preskripce se pouze posunulo datum jejího povinného plošného „nasazení“. K němu dojde těsně po říjnových volbách. V podstatě se ale stále jedná o řešení z roku 2007, které nepočítá s využitím dat, jež při elektronické preskripci vzniknou. To jsou však technické problémy. Z hlediska udržitelnosti systému hrazení je do budoucna klíčové, jak se podaří nastavit rovnováhu mezi úhradou nových nákladných technologií i již zavedených a v širokém měřítku používaných léků. Dosavadní trend, kdy se náklady na nové technologie kompenzovaly úsporami na generických léčivých přípravcích, dříve či později narazí, nebo možná už narazil, na svůj limit.

Zdroj: Zdravotnictví medicína

Václav Tichý